Region Aysén:
kraj mladší než Československo

Když v roce 1918 vznikalo Československo, hlavní město regionu Aysén ještě neexistovalo. Coyhaique bylo založeno o jedenáct let později, v roce 1929, jako osada kolem správní budovy jedné dobytkářské společnosti.

To je celý Aysén v jedné větě. Kraj o třetinu větší než Česko, do kterého Chile poslalo první osadníky ve chvíli, kdy po Evropě jezdila auta a nad Atlantikem létala letadla.

Tenhle článek je seznámení: kde Aysén leží, proč je tak prázdný a co se tam za posledních sto dvacet let odehrálo. Je to zároveň první díl série o Patagonii a její historii, protože bez té historie se krajina, do které jedeme, dá jen fotit. Ne pochopit.

Kde Aysén leží a jak je velký

Región de Aysén, plným jménem Región Aysén del General Carlos Ibáñez del Campo, je jedenáctý region Chile. Leží mezi regionem Los Lagos na severu a Magallanes na jihu, tedy uprostřed chilské Patagonie.

Čísla, která o něm řeknou nejvíc:

• 108 494 km²: o víc než třetinu větší plocha než celé Česko
• 100 745 obyvatel (sčítání 2024)
• 0,93 obyvatele na km²: nejnižší hustota osídlení v Chile

Ta poslední hodnota se špatně představuje, tak jinak: kdyby bylo Česko osídlené jako Aysén, žilo by nás tu dohromady třiasedmdesát tisíc lidí. Jedno menší okresní město na celou republiku.

A i to je zavádějící, protože Aysén není osídlený rovnoměrně. V obci Coyhaique žije 57 823 lidí, v obci Aysén 23 170. To je osmdesát procent regionu ve dvou městech. Zbylých necelých dvacet tisíc lidí je rozptýlených po ploše větší, než má Česká republika.

Tři krajiny na jednom regionu

Aysén se dělí na tři pásma, a jsou tak odlišná, že působí jako tři různé země.

Západ je labyrint fjordů, kanálů a ostrovů. Jen souostroví Chonos má přes tisíc ostrovů. Prší tu až 4 266 mm ročně, pro srovnání, v Praze naprší kolem 500 mm. Roste tu valdivský mírný deštný prales, jeden z posledních svého druhu na světě.

Střed jsou Andy a dvě ledovcová pole, Severní a Jižní patagonské. Dohromady tvoří po Antarktidě a Grónsku třetí největší zásobu sladké vody na planetě. Z jednoho z nich stéká ledovec San Rafael, o kterém jsem psal dřív.

Východ, u argentinské hranice, je suchý. Step, vítr, 730 až 1 200 mm srážek. Právě tady leží Coyhaique a právě tady se dá pást dobytek, což, jak uvidíte za chvíli, vysvětluje celou moderní historii regionu.

Mezi západním a východním okrajem Aysénu je v srážkách šestinásobný rozdíl. Na vzdálenost, kterou v Česku ujedete za dvě hodiny.

Lidé, kteří tu byli první

Než se tady objevil první Chilan, žily v Aysénu tři národy: Chonos v severních souostrovích, Kawésqar jižněji v kanálech a Aónik'enk (Tehuelche) na stepích na východě.

Chonos byli kanoističtí nomádi. Žili prakticky na vodě, v člunech zvaných dalca, šitých z prkének, bez hřebíků. Muži lovili lachtany, ženy se potápěly pro měkkýše a sbíraly řasy. Chovali malé psy, které s nimi cestovali v člunech. Nejcennější komoditou pro ně bylo železo, které získávali směnou nebo krádeží od Španělů na Chiloé.

První kontakt se Španěly proběhl v roce 1553, při výpravě Francisca de Ulloy. Pak přišlo dvě stě let otrokářských nájezdů a nakonec ve čtyřicátých letech 18. století španělské úřady souostroví vyklidily, obávaly se, že by tam mohli zakotvit piráti. Obyvatelstvo přesunuly na sever, na Chiloé.

Po 18. století Chonos z písemných záznamů mizí. Poslední zmínku o možných stopách nomádů na poloostrově Taitao zapsal spisovatel Benjamín Subercaseaux v roce 1946.

Z jazyka Chonos zbyla jména míst a jeden katechismus, který dodnes nikdo nepřeložil.

Proč sem Chile tři sta padesát let nešlo

Španělé kolem Aysénu pluli od poloviny 16. století. Nikdy se tam neusadili. Důvody byly prosté: nebylo tam zlato, nevedla tudy cesta nikam a přístup byl mizerný z obou stran, od moře labyrint kanálů, od pevniny hradba And.

Pobřeží zmapovaly až britské výpravy Phillipa Parkera Kinga a Roberta FitzRoye v letech 1826–1836. Na palubě druhé z nich, lodi Beagle, byl mladý Charles Darwin, souostrovím Chonos proplouval a sbíral tam vzorky.

První stálé sídlo v regionu vzniklo teprve v roce 1859: Melinka v souostroví Guaitecas, kterou založil Němec Felipe Westhoff kvůli těžbě cypřišového dřeva. Chilské námořnictvo pak v letech 1870–1873 poslalo Enriqueho Simpsona, aby zmapoval pobřeží. Řeka a údolí, kterými se dnes do Coyhaique jezdí, nesou jeho jméno.

1902: hranice, která všechno spustila

Zlom nepřišel z Aysénu, ale od jednacího stolu. Smlouva z roku 1881 a britský arbitrážní výnos z roku 1902 definovaly hranici mezi Chile a Argentinou. Najednou platilo jednoduché pravidlo: území, které nemáte fakticky obsazené, můžete ztratit.

Chile mělo problém. Aysén byl prázdný a stát neměl peníze ani lidi na to, aby ho osídlil sám. Zvolil tedy nejlevnější řešení, pronajal ho.

V roce 1903 vznikla Sociedad Industrial del Aysén, financovaná kapitálem z Magallanes. Získala do pronájmu údolí Ñirehuao, Coyhaique a Mañihuales. Postavila cestu z východních plání k ústí řeky Aysén, u ní molo, z toho se později stalo Puerto Aysén a zavedla pravidelnou lodní linku do Puerto Montt. Kolem roku 1914 už jela naplno. Podobné koncese dostaly Anglo-Chilean Pastoral Co. a Sociedad Explotadora del Baker.

Ze správního areálu Sociedad Industrial vzniklo v roce 1929 městečko Baquedano. Dnes se jmenuje Coyhaique.

Oheň jako nástroj kolonizace

Tohle je část historie Aysénu, kterou v žádném katalogu nenajdete. A přitom je to jediná věc, díky které pochopíte, jak dnešní krajina vznikla.

Podmínkou koncesí i pozdějších přídělů půdy byla povinnost území zkultivovat. Osadník dostal na pozemek papír teprve tehdy, když ho vyčistil. Jenže cesty nebyly, pily nebyly, odbyt pro dřevo neexistoval. Zbýval jediný nástroj, který měl každý a byl zadarmo.

Oheň.

V první polovině 20. století shořely v Aysénu podle odhadů víc než tři miliony hektarů lesa. To je víc než polovina původního porostu jižních buků (Nothofagus), který v regionu pokrýval asi pět milionů hektarů. Bývá to označováno za největší lesní požár v dějinách Chile.

Celá povodí, Baker, Cisnes, Simpson, Erasmo, Emperador Guillermo, se změnila v otevřenou půdu. Problém je, že jihobukový prales není ekosystém, který by na oheň byl zvyklý. Nemá pro něj žádný mechanismus. Nepřišel požár jako součást cyklu, přišel jako konec. A tam, kde se les pokusil vrátit, ho spásl dobytek.

Následoval hektar po hektaru stejný scénář: eroze, splach půdy, zanášení řek a jezer sedimentem. Půda, která zbyla, uživila jen okrajové hospodaření na hranici obživy.

Otevřená krajina, kterou dnes fotografuje každý průvodce Patagonií, není původní. Je to popel.

A jedna praktická poznámka pro cestu: až v Aysénu uvidíte na hřebeni holé šedé kmeny bez kůry, jak stojí uprostřed nízké zeleně, nedívejte se na přírodní úkaz. Díváte se na hospodářskou politiku z třicátých let. Některé z těch kmenů tam stojí přes osmdesát let.

Válka o Chile Chico

Osadníci to ale neměli s velkými společnostmi jednoduché ani oni.

Na jižním břehu jezera General Carrera se od roku 1909 usazovali chilští kolonisté, kteří sem přešli přes Andy z argentinské strany. V roce 1917 stát tytéž pozemky pronajal švédskému podnikateli Carlosi von Flackovi, přestože na nich lidé už žili.

Osadníci se odmítli vystěhovat. Postavili se karabiníkům, kteří je měli vyhnat, tři z nich zabili a zbytek vytlačili. V čele stál Antolín Silva Ormeño, kterému říkali generál.

Stát nakonec nájemní smlouvu zrušil. Z osady se později stalo městečko Chile Chico. Události se dodnes říká Guerra de Chile Chico a v Aysénu je součástí identity: kraj, který si sám sebe vybojoval proti státu i proti velkým firmám.

Osídlení za jednu generaci

Když se to poskládá do řady, je vidět, jak rychle se to celé stalo.

Celé osídlení Aysénu proběhlo zhruba za sedmdesát let. Lidé, kteří ta města zakládali, mají dnes žijící vnuky. Když v Coyhaique mluvíte se starousedlíkem, mluvíte s druhou nebo třetí generací, ne s dvacátou.

Silnice, která přišla o šedesát let později

Města existovala, ale spojení s vlastní zemí ne. Až do konce osmdesátých let se z Aysénu do zbytku Chile dalo dostat dvěma způsoby: lodí z Puerto Montt, nebo objížďkou přes Argentinu. Silnice po chilském území neexistovala.

Stavba Carretery Austral (Ruta 7) začala v roce 1976, za vojenského režimu. Trasu prosekával ženijní sbor armády, od roku 1975 do roku 1985 na ní pracovalo přes deset tisíc vojáků, převážně branců. Stavbu řídil generál Hernán Abad, Pinochet na ni údajně jezdil každý rok ještě v devadesátých letech.

Průjezdná byla v roce 1988. K Puerto Yungay se dostavěla v roce 1996, posledních sto kilometrů do Villa O'Higgins bylo hotových v roce 2000 a odbočka do Caleta Tortel v roce 2003. Měří 1 240 km z Puerto Montt do Villa O'Higgins a celou trasu dodnes nelze projet bez čtyř přejezdů trajektem. Souvislý asfalt končí zhruba u Villa Cerro Castillo, dál se postupně staví.

Do roku 1988 se z Coyhaique do Santiaga jezdilo lodí nebo přes cizí stát. V té době už měla Praha metro čtrnáct let.

Aysén, jak ho potkáte dnes

Tři události posledních třiceti let vysvětlují, proč má region takovou povahu, jakou má.

Erupce sopky Hudson, srpen 1991. Jedna z největších erupcí 20. století v Jižní Americe. Popelový mrak vystoupal do 16 až 18 kilometrů, popel pokryl přes 100 000 km² a doletěl až na Falklandy. Argentinská provincie Santa Cruz vyhlásila stav nouze, chov ovcí se v zasažených oblastech na roky zhroutil.

HidroAysén. Projekt pěti velkých přehrad na řekách Baker a Pascua o výkonu 2 750 MW. Schválen v květnu 2011, v červnu 2014 ho vláda po masivním odporu zamítla a v roce 2017 byl definitivně zrušen. Kampaň Patagonia sin represas byla největším environmentálním hnutím v dějinách Chile, mimo jiné proto, že by projekt vyžadoval jedno z nejdelších přenosových vedení na světě, dlouhé přes 1 900 kilometrů.

Protesty roku 2012. Region se pod heslem Tu problema es mi problema („Tvůj problém je můj problém") na několik týdnů zablokoval a vyjednával se státem o cenách paliv, zdravotnictví a vysoké škole. Aysén nevystupoval jako prosebník, ale jako partner.

K tomu patří i méně romantická čísla: v Aysénu se dnes produkuje téměř polovina chilského lososa. Fjordy, do kterých plujeme, jsou zároveň průmyslovou zónou akvakultury. Region si přijal heslo Aysén, reserva de vida, Aysén, rezerva života a zároveň řeší, co se do té rezervy vejde.

Co si z toho odnést, než tam pojedete

Tři věci, které mi změnily pohled na krajinu, kterou projíždím:

• Prázdno není nedotčenost. Aysén není prázdný proto, že tam nikdy nikdo nebyl. Je prázdný proto, že tam bylo těžké zůstat: a proto, že velká část toho, co tam rostlo, shořela.
• Šedé kmeny jsou památník. Neromantizujte je. Jsou to zbytky konkrétního rozhodnutí konkrétních lidí, kteří neměli na výběr o moc lépe.
• Ptejte se lidí. Historie Aysénu je tak krátká, že ji máte na dosah. Babička vašeho hostitele si nejspíš pamatuje příchod silnice.

Aysén se nedá projet. To je asi to hlavní, co o něm jde říct. Dá se do něj jenom vstoupit, pomalu, a s vědomím, že ta krajina je mnohem mladší a mnohem zjizvenější, než na první pohled vypadá.