Memorias de un Refugiado · Kapitola 4 ·
Kapitola 4:
Dědeček
Václav Nový · z původního španělského rukopisu přeložil Jaroslav Sokol · 7 min čtení
Tahle kapitola je jiná než ty předchozí. Není v ní Hitler, není v ní vystěhování, nikdo nikam neutíká. Je to nejsvětlejší část celé knihy a Václav ji napsal větou, při které jsem si okamžitě vzpomněl na vlastní dětství u babičky: „Snad nejšťastnějším obdobím mého života byl čas, který jsem trávil u dědečka."
Kluk, který právě přišel o dům, měl jedno místo, kde se nic nezměnilo. Dvě hodiny vlakem z Písku.
Následující text je úryvek z knihy Memorias de un Refugiado, kterou překládám ze španělského originálu. Toto není fikce, je to autobiografie, skutečný příběh Václava Nového. Plnou kapitolu si přečtete v českém vydání.
Můj život v Evropě, kapitola 4: Dědeček
Když se dnes ohlédnu zpátky, snad nejšťastnějším obdobím mého života byl čas, který jsem trávil u dědečka, otce mé matky.
Dědeček žil v malém městečku asi dvě hodiny vlakem od města. Ten vlak mě fascinoval: měl jen dva vagony a ten první nebyl parní lokomotiva jako většina, ale motorový vůz. Pro mě veliká novinka, protože já znal a miloval parní lokomotivy. Připadaly mi živé. Dokázal jsem stát na nádraží celé hodiny a pozorovat ty zázraky, které stvořil člověk.
Statek za širokými vraty
Ale zpátky k dědečkovi. Žil v městečku s náměstím a domy po jedné straně, dole pod nimi začínala pole. Dědeček měl vjezd se širokými vraty. Vešlo se do prostorného dvora: po jedné straně hlavní stavení, hned vedle vrat malý domek pro prarodiče a vzadu kolářská dílna. Dědeček totiž zamlada vyráběl vozy pro hospodářství. Dělal i kola, a to bylo nejzajímavější, protože všechno soustružil. Když bylo kolo hotové, rozžhavila se železná obruč, natáhla na loukotě, a jak vychladla, už nikdy nesešla.
Tou dobou už měl v dílně mistra, který vozy a kola vyráběl dál. Dědeček tam chodil každý den. Do práce se nikdy nepletl, jenom se díval. Nejspíš vzpomínal na časy, kdy byl mistrem on sám.
V zadní části dvora byly chlévy. Nejdřív koně, za nimi krávy a pak prasata. Koně měl dědeček ze všech nejraději, a stejně tak můj strýc. Střídali se, kdo je vyhřebelcuje a pohladí. Po dvoře se procházela hejna slepic, krocanů, kachen a hus, takže o pohyb nebyla nikdy nouze.
Uprostřed dvora stála velká pumpa na páku. Tam se každé ráno myl celý dům.
Jedlo se u strýce, u velkého stolu. V čele seděl on, kolem prarodiče a všichni, kdo na statku pracovali. Nejvíc si pamatuju mísy kouřících brambor a velké džbány mléka. Máslo bylo v kusech asi po kilu, tři čtyři takové šišky na stole. Každý si nabral, přidal máslo podle chuti a mléka bylo dost.
Pec, na které se spalo
V dědečkově domku stála pec z cihel, asi tři metry dlouhá a dva široká, se dvěma železnými dvířky. Každé čtyři pět dní se v ní pekl chleba. Bochníky měly kolem čtyřiceti centimetrů, kulaté a tmavé. Krajíc se sádlem se nedal dojíst, byl obrovský.
A s dědečkem jsme měli jedno oblíbené místo: nahoře na té peci. Vylezli jsme nahoru a dědeček mi vyprávěl, co v životě zažil, a učil mě všechno možné. Někdy jsme tam i usnuli.
Co mi dědeček vyprávěl nahoře na peci, proč se kadibudka na podzim stěhovala ze svého místa a dědečkova filozofie, která by dnes zněla podivně, ale možná je pravdivější než kdysi, to všechno je v knize.
Můj pohled
Jedna věta mi z té kapitoly nejde z hlavy. Dědeček chodil do své dílny každý den, ale do práce se nikdy nepletl. Jenom se díval.
Předal řemeslo mistrovi a pak mu nezasahoval do práce. Žádné „já bych to udělal jinak". Přišel, díval se, odešel. To je disciplína, kterou dnes neumí většina zakladatelů firem, a přiznávám, že se ji taky teprve učím, vůči synovi.
Václav si ze všech prázdnin nepamatuje hračky ani dárky. Pamatuje si teplo cihel a dědečka, který vyprávěl. Nejcennější věci, které v životě dostal, nestály nic.
Píšu to a myslím na svého syna. Na lodi se ode mě neučí uzly proto, že mu o nich přednáším. Učí se je, protože sedí vedle mě. Václavův dědeček to věděl už tenkrát: zkušenost se nepředává výkladem, ale přítomností.
Václavova pec stála na konci dvora v českém městečku. Ta moje má podobu paluby na Jesenici.
O knize
Kniha Memorias de un Refugiado vychází česky poprvé v edici Aysén Fjord Editions. Kapitoly vycházejí postupně v newsletteru Sokol v Patagonii na LinkedInu a objevují se tady. Plnou kapitolu si jednou přečtete v knize, veškeré výnosy jdou rodině autora v Chile.
Příští díl: Kapitola 5: Můj otec a válka. Jednoho dne přišli nacisté a dali otci na výběr. Byla to poslední kapitola, ve které ho Václav viděl.
Další kapitola e-mailem
Nechte si poslat pokračování
Kapitoly Memorias de un Refugiado vycházejí jednou za dva týdny. Napíšu vám, až vyjde další a občas přidám něco z Aysénu, kde ta kniha vznikla. Nic víc.
Nejvýš dva e-maily měsíčně. Odhlásíte se jedním klikem. Adresu nikomu nepředáváme, ochrana osobních údajů.