Memorias de un Refugiado · Kapitola 3 ·
Kapitola 3:
Písek
Václav Nový · z původního španělského rukopisu přeložil Jaroslav Sokol · 6 min čtení
Mezi minulým dílem a tímhle je delší pauza, než jsem sliboval. Důvody jsou dva a oba dobré.
První je kniha. Překlad, pátrání v matrikách, příprava českého vydání. Newsletter se tím zdržel, kniha pokročila.
Druhý je důležitější. Synovi je sedm a dětství se nedá odložit na později ani dohnat zpětně, takže když si mám vybrat mezi LinkedInem a dnem s ním, vybírám jeho. Ostatně tenhle projekt nakonec není jen o něm. Je o budoucnosti našich dětí, o tom, co jim předáme a jaký svět jim ukážeme.
A teď zpátky do roku 1938.
Následující text je úryvek z knihy Memorias de un Refugiado, kterou překládám ze španělského originálu. Toto není fikce, je to autobiografie, skutečný příběh Václava Nového. Plnou kapitolu si přečtete v českém vydání.
Můj život v Evropě, kapitola 3: Písek
Němci dali českým obyvatelům lhůtu čtyřiadvaceti hodin, aby to území opustili, a každému přidělili polovinu nákladního auta. To bylo všechno, co si člověk mohl odvézt; dům, nábytek a další objemné věci, které se do přiděleného prostoru nevešly, musely zůstat. Vzít se dalo jen několik kufrů a oblečení. Přišli jsme o dům, jehož pořízení stálo tolik úsilí, a k tomu o všechen nábytek a spoustu věcí, na které si už nevzpomínám.
Nezbylo nám nic jiného než odejít blízko k místu, kde žili prarodiče, do města jménem Písek.
Led pro pivovary
Město bylo protkané řekou, v létě překrásnou, ale v zimních obdobích se pokrývala ledem, někdy až dva metry silným. Protože v těch letech nebyly ledničky, a protože Češi jsou fanatici do piva, ale studeného a s pěnou, bylo potřeba uchovávat led na horké období. Za tím účelem, jakmile se řeka pokryla ledem, čekali až do poloviny prosince. V té době měl led asi dva metry tloušťky. Řezali ho na velké kvádry a potom najížděly nákladní vozy přímo na led, aby ty kvádry naložily. Jakmile byly naložené, odvážely je do pivovarů, aby udržely pivo studené po celý rok.
Měli jsme pronajatý dům, který stál uvnitř zadního dvora jedné velké budovy. Naproti byl ještě jeden dům, stejný jako náš. Bydlela tam rodina, která měla dvě dcery, ve stejném věku jako my, a brzy jsme se skamarádili, jak naši rodiče, tak my.
Vzadu byla zahrada, ale tam jsme nesměli chodit.
Co jsem zasel do toho kousku země u vrat, kde jsem tajně chytal ryby a proč jsem to nikdy neřekl matce a den, kdy si pro otce přišli, to všechno je v knize.
Můj pohled
Půl nákladního auta na rodinu. Den na rozmyšlenou.
Zkusil jsem si to představit u nás doma. Co bych bral, kdyby platilo, že co se nevejde, zůstává. Nábytek ne, knihy ne. Skončil bych u dokumentů, fotek a nářadí.
Václavova matka ten dům v Mariánských Lázních koupila sama a sama mu dala jméno. Za jeden den z něj zbylo pár kufrů.
Když jsem letěl do Aysénu, taky jsem vybíral, co se vejde. Rozdíl je jediný: mně to nikdo nenařídil a mohl jsem se kdykoli vrátit. To není zásluha. To je štěstí na dobu, do které jsem se narodil.
A ještě jedna věc mi z téhle kapitoly nešla z hlavy. Řezali led v prosinci, aby měli v srpnu čím chladit. Nikdo tomu tehdy neříkal plánování, byla to normální práce. V Patagonii to platí pořád: co si neuděláš v létě, to v zimě nemáš.
Václav přišel v šesti letech o dům. To, co uměl vidět, mu nikdo nevzal, proto tenhle text po sedmdesáti letech vůbec existuje.
O knize
Kniha Memorias de un Refugiado vychází česky poprvé v edici Aysén Fjord Editions. Kapitoly vycházejí postupně v newsletteru Sokol v Patagonii na LinkedInu a objevují se tady. Plnou kapitolu si jednou přečtete v knize, veškeré výnosy jdou rodině autora v Chile.
Příští díl: Kapitola 4: Dědeček. Vlak o dvou vagonech, statek za širokými vraty a pec, na které se spalo.
Další kapitola e-mailem
Nechte si poslat pokračování
Kapitoly Memorias de un Refugiado vycházejí jednou za dva týdny. Napíšu vám, až vyjde další a občas přidám něco z Aysénu, kde ta kniha vznikla. Nic víc.
Nejvýš dva e-maily měsíčně. Odhlásíte se jedním klikem. Adresu nikomu nepředáváme, ochrana osobních údajů.