Memorias de un Refugiado · Kapitola 5 · 20. srpna 2026

Kapitola 5:
Můj otec a válka

Václav Nový · z původního španělského rukopisu přeložil Jaroslav Sokol · 9 min čtení

Můj život v Evropě, kapitola 5: Můj otec a válka

Událost, která od základu změnila můj život: jednoho dne přišli nacisté a řekli otci, že si musí vybrat, buď vstoupí do armády, nebo půjde do koncentračního tábora. My s matkou a sestrou jsme se chtěli bránit, ale otec nám vysvětlil, že žádná skutečná volba neexistuje. Odvedli si ho. A tehdy jsme ho viděli naposledy. Otec byl inženýr, a tak ho jmenovali kapitánem německého letectva, se specializací na fotografii.

Občas nám od něj přišel dopis, ale bylo jich čím dál míň. Létal v nepřetržitých nasazeních a leteckých bitvách, až jednoho dne přišla karta z ministerstva války s oznámením, že padl.

Matku ta tragédie hluboce zasáhla. Především proto, že jsme ho nemohli pohřbít. Bolestná věc, která mě provázela po celý život.

Vedle velké války ta malá

Navenek vypadal život klidně. Ve skutečnosti šla válka dál a dopadala na všechny. Jídlo bylo na příděl, na lístky vydávané jednou měsíčně, to ovšem platilo ve městech, na venkově měli všeho dost. U nás doma chyběla vejce, máslo i drůbež. Cesty hlídaly německé patroly a přinést cokoli z venkova bylo zakázané. Černý trh kvetl, jenže za ceny, na které člověk živící se prací skoro nedosáhl.

Několikrát jsme se se sestrou pokusili dostat na venkov a něco přinést, ale na cestách pořád hlídkovali Němci. Jednou se nám podařilo jejich ostražitost obelstít. Nesli jsme baterie do svítilen, kterých byl na venkově velký nedostatek, a vyměnili jsme je za husu. Naštěstí jsme nepotkali jediného Němce a domů jsme se vraceli šťastní.

Matka husu usadila do bedny s víkem a den co den ji krmila, aby ji vykrmila.

Z otrub a rozemletého chleba připravovala těsto, tvarovala z něj šišky tak, aby je husa dokázala polknout, a pekla je do tvrda. Pak je huse vtlačovala prstem do krku, dokud ji celou nenaplnila, a zapíjelo se to doušky vody. Po čase byla husa tak tlustá, že se neudržela na nohách. Matka měla mezitím prst samou ránu, jak ji husa kousala. Byla to pro ni velká oběť, ale výsledek za to stál.

Zanedlouho husu zabili a pro nás to byl svátek, husí sádlo je to nejlahodnější, co existuje, a pečeně také. Peří se pečlivě schovávalo: dělaly se z něj duchny, přikrývky oněch dob, mnohem teplejší a měkčí než ty dnešní.

Okované boty v ulicích

Nakonec jsme si zvykli i na jejich věčné pochodování ulicemi, ve dne v noci, na patroly, které nikdy neztratily krok. Zvuk okovaných bot byl silný a zpočátku se při něm nedalo spát, když zazněl blízko. Protože mohli jít k některému ze sousedů a odvést ho. My jsme bydleli v domě uvnitř dvora, takže jsme byli od toho děsivého zvuku německých bot o kousek dál. Válka a perzekuce ale pokračovaly. O zatčeních se vědělo každý den, často šlo o známé lidi. Odváželi je do koncentračních táborů.

Všichni Židé bez výjimky nosili na oblečení přišitou žlutou hvězdu. A bylo vidět, že jich ubývá. Bylo jich čím dál míň.

Můj pohled

Celý život slýchám, že člověk má vždycky na výběr. Tahle kapitola mi připomněla, že to platí jen v dobré době.

Václavův otec dostal na výběr mezi cizí uniformou a koncentrákem. Na papíře byla volba, ve skutečnosti dvě prohry. Vybral tu, ze které se dalo aspoň teoreticky vrátit k rodině. Nevyšlo to.

Dnes se to soudí snadno, od stolu a s vědomím, jak válka dopadla. Já si troufnu napsat, že nevím, co bych udělal já. A nevěřím nikomu, kdo tvrdí, že to ví.

Jelikož to byl inženýr, udělali z něj kapitána a do ruky mu dali fotoaparát. Muž, který si tu válku nevybral, ji měl za úkol fotit. Někde v archivech možná dodnes leží jeho snímky, ale domů se místo něj vrátila karta z ministerstva. Václav neměl hrob, kam by mohl chodit. Měl jen pár let, pár dopisů a to, co od otce stihl odkoukat.

A pak je v té kapitole ještě druhá válka, ta malá. Matka, která výměnou za baterie vykrmuje husu a má od ní prst samou ránu, aby děti měly co jíst. Když se řekne válka, každý si představí fronty a bitvy. Václav si zapamatoval husu. Dějiny se v rodinách neměří na bitvy, ale na to, co bylo k večeři. Tohle mi vyprávěla i babička a nesla to v sobě celý život, protože zažila druhou světovou taky. Vždycky říkala, že nejdůležitější je mít doma chleba, že může zachránit život.

A tady mi ta kapitola přestává být jen smutná. Z kluka, kterému vzali dům a pak i otce, vyrostl chlap, který přežil všechno, co si pro něj to století ještě přichystalo, utekl přes hranice a na konci světa postavil celý nový život. Otec byl kapitán, kterého jmenovali nacisté. Václav se kapitánem stal sám, na vlastní lodi, v patagonských fjordech. Otec mu stihl předat strašně málo a ukázalo se, že to stačilo. Možná se nepředává množství, ale směr.

Večer, když tohle překládám, spí vedle můj syn. Jednou se mě určitě zeptá, co byl náš rod zač a co byla ta válka. Vyprávět mu to budu možná na palubě na Jesenici, nebo na cestě do Patagonie.