Memorias de un Refugiado · Kapitola 6 ·
Kapitola 6:
Konec války
Václav Nový · z původního španělského rukopisu přeložil Jaroslav Sokol · 6 min čtení
Minule to bylo naposledy, co Václav viděl otce. Tahle kapitola je o tom, co přišlo potom a začíná skoro vesele.
Němci ustupovali tak rychle, že odhazovali všechno těžké. Podél cest zůstaly ležet zbraně. Američtí vojáci za ně dávali klukům čokoládu a cigarety.
Dvanáctiletému Václavovi na tom nepřipadalo nic divného. Zbraně byly to jediné, čeho bylo všude dost.
Následující text je úryvek z knihy Memorias de un Refugiado, kterou překládám ze španělského originálu. Toto není fikce, je to autobiografie, skutečný příběh Václava Nového. Plnou kapitolu si přečtete v českém vydání.
Můj život v Evropě, kapitola 6: Konec války
Potom nám američtí vojáci nabízeli za zbraně čokoládu a cigarety, a tak jsme je začali snášet i pancéřovky, což byla protitanková zbraň, předchůdce dnešních raket. Jednou jsme jednu našli a já jsem se nabídl, že z ní vystřelím. Trubka asi metr dlouhá se položila na rameno a zmáčkla se spoušť. Nevěděl jsem, že zpětný ráz je tak strašný. Vystřelil jsem a ten náraz mě na dlouhou chvíli omráčil. Není třeba dodávat, že jsem se o pancéřovku už nikdy nepokusil.
Jindy jsme se vraceli obtěžkaní zbraněmi na výměnu za čokoládu a zastavili jsme se odpočinout, opření o strom.
Najednou otřásl silný výbuch stromem až do kořenů. Když jsme se vzpamatovali z leknutí, šli jsme se podívat na druhou stranu stromu a ten pohled, myslím, nikdy nezapomenu.
Co Václav za tím stromem uviděl, popisuje v knize jednou větou bez jediného přídavného jména navíc. Po ní následuje konec téhle bezstarostné doby: dort, který matka upekla americkým vojákům, den, kdy se demarkační čára posunula, a příjezd Rudé armády, vojáků, kteří neznali náramkové hodinky a jezdili na vozech tažených koňmi. Celá kapitola je v knize.
Můj pohled
Tuhle kapitolu jsem překládal nejdéle ze všech. Ne kvůli jazyku.
Začíná jako klukovské dobrodružství. Vojáci dávají za zbraně čokoládu. Dvanáctiletý kluk si položí na rameno pancéřovku a vystřelí, protože ho nenapadne, že by neměl. Zpětný ráz ho složí. Píše o tom skoro vesele.
A o odstavec dál se za stromem, o který se před chvílí opírali, stane to, co si podle vlastních slov pamatoval ještě po sedmdesáti letech.
Václav to popíše bez jediného přídavného jména navíc. Žádné „tragicky", žádné „bohužel". Jen co viděl a v jakém pořadí. Myslím, že přesně takhle si to pamatoval a že to je důvod, proč to po tolika letech pořád uměl napsat.
Data k tomu sedí. Do Písku přijela 6. května 1945 odpoledne bojová skupina kapitána Kermita G. Bernarda ze 4. obrněné divize Pattonovy 3. armády. Rudá armáda dorazila 10. května po páté odpoledne. Demarkační linie pak vedla po západním okraji města, takže Američané zůstali doslova za rohem ještě dlouhé měsíce. Dvě armády, čtyři dny, jedno město.
Nejvíc mě ale dostala poslední věta celé kapitoly, kterou tady neprozradím celou. Václav v ní popíše ruské vojáky bez servítků a pak dodá, že Československo obsadili Němci a že oni sami nebyli Rusům nepřáteli. A že tohle těm vojákům chybělo pochopit.
Je mu dvanáct a už rozumí tomu, co se pak v Československu nesmělo říct nahlas čtyřicet let.
Ta věta není stížnost. Je to diagnóza. A když víte, co přijde v kapitolách 8 a 9, čte se jako předpověď.
Prosba
S Václavovou chilskou rodinou hledáme jeho příbuzné v Česku. Stopa vede přes Mariánské Lázně a Písek, příjmení Nový a Martínek. Pokud vám tahle kapitola něco připomněla, jméno, dům, dílnu za širokými vraty, fotografii v rodinném albu, napište mi. Třeba máte doma kousek, který nám chybí.
O knize
Kniha Memorias de un Refugiado vychází česky poprvé v edici Aysén Fjord Editions. Kapitoly vycházejí postupně v newsletteru Sokol v Patagonii na LinkedInu a objevují se tady. Plnou kapitolu si jednou přečtete v knize, veškeré výnosy jdou rodině autora v Chile.
Příští díl: Kapitola 7: Návrat do Zlaté harfy. Dům se vrátil, život se vrátil, přišla první láska. A pak ji našli v lese mrtvou.
Další kapitola e-mailem
Nechte si poslat pokračování
Kapitoly Memorias de un Refugiado vycházejí jednou za dva týdny. Napíšu vám, až vyjde další a občas přidám něco z Aysénu, kde ta kniha vznikla. Nic víc.
Nejvýš dva e-maily měsíčně. Odhlásíte se jedním klikem. Adresu nikomu nepředáváme, ochrana osobních údajů.