Memorias de un Refugiado · Kapitola 10 ·
Kapitola 10:
Útěk
Václav Nový · z původního španělského rukopisu přeložil Jaroslav Sokol · 7 min čtení
Šestnáctiletý kluk utekl z tábora u uranového dolu. Jde několik dní lesem, spí na jehličí, jí sýr, který jeho kamarád ukradl na zámku, kde slouží jeho vlastní otec.
Nemá mapu ani kompas. Jde na západ a doufá, že tam někde je Německo.
Vybral jsem scénu, u které jsem se při překladu musel zastavit, protože na ní visel celý zbytek jeho života.
Následující text je úryvek z knihy Memorias de un Refugiado, kterou překládám ze španělského originálu. Toto není fikce, je to autobiografie, skutečný příběh Václava Nového. Plnou kapitolu si přečtete v českém vydání.
Můj život v Evropě, kapitola 10: Útěk
Asi po půl hodině chůze jsme narazili na cestu a na ní stopy pneumatik typických pro americký vojenský džíp. Dali jsme se do křiku, jak jsme byli šťastní, protože jsme si mysleli, že jsme v Německu, které tehdy okupovali Američané. Skoro jsme se rozběhli samou radostí a sledovali ty stopy.
Za chvíli jsme došli k zatáčce a za ní se objevil dům a před ním zaparkovaný džíp. Šli jsme rovnou a otevřeně k tomu domu, ale když jsme se přiblížili, překvapení nás ochromilo. Byla tam vidět cedule, na které stálo Pohraniční policie, Československo.
Nebylo slyšet žádný zvuk, tak jsme se přiblížili ještě o kousek, a když jsme se podívali dovnitř, uviděli jsme několik policistů, jak spí kde kdo a hlasitě chrápou. Bylo jasně vidět, že opilost z předchozí noci byla velká.
Překvapení netrvalo dlouho, ovládl nás strach, který přišel po něm, a ten nás velmi rychle hnal zpátky do lesa.
Hranici nakonec přešli za bílého dne, přes volný pruh země nikoho. Kamarád mu předtím vysvětlil, že se musí běžet cikcak jako zajíc, protože kdo běží rovně, je snadný terč. Jak ten běh dopadl, kdo po nich střílel a co Václav zjistil, teprve když seděl v nákladním autě na druhé straně, to je v knize.
Můj pohled
Tuhle scénu jsem překládal třikrát, protože jsem si pořád nebyl jistý, jestli to čtu správně.
Uvidí stopy amerického džípu. Dají se s kamarádem do křiku radostí, protože to znamená, že jsou v Německu, že je konec. Rozběhnou se po těch stopách. A za zatáčkou stojí dům s cedulí Pohraniční policie, Československo.
Uvnitř spí opilí policisté a chrápou.
O deset metrů blíž, o pár minut dřív, o jednu skleničku míň předchozí večer a nikdy se do Chile nedostal. Celý ten život ve fjordech, loď, rodina, tahle kniha. Všechno viselo na tom, že se ti chlapi v noci opili.
Přemýšlel jsem u toho, kolik takových okamžiků má v sobě každý rodokmen. Kolik nás tady je jen proto, že někdo někde zahnul doleva místo doprava.
A ještě jedna věc mi u téhle kapitoly nedá spát. Václav v celém textu opakuje, že za svou záchranu vděčí tomu kamarádovi. On vždycky věděl, co dělat. Já jsem ho ve všem poslouchal. Bez něj bych byl dezorientovaný. Nikde nenapíše, že sám byl statečný.
A přitom ho v celé kapitole ani jednou nepojmenuje. Chlapa, kterému podle vlastních slov vděčí za život, nechá v knize bez jména. Nevím, jestli to bylo z opatrnosti, nebo jestli ho po těch letech prostě nedokázal napsat.
Vím ale tohle: šestnáctiletý kluk přešel hranici bez ničeho. Za necelý rok stál v přístavu ve Valparaísu. A o pár let později byl v patagonských fjordech kapitánem vlastní lodi.
Prosba
S Václavovou chilskou rodinou hledáme jeho příbuzné v Česku. Stopa vede přes Mariánské Lázně a Písek, příjmení Nový a Martínek. Pokud vám tahle kapitola něco připomněla, jméno, dům, dílnu za širokými vraty, fotografii v rodinném albu, napište mi. Třeba máte doma kousek, který nám chybí.
O knize
Kniha Memorias de un Refugiado vychází česky poprvé v edici Aysén Fjord Editions. Kapitoly vycházejí postupně v newsletteru Sokol v Patagonii na LinkedInu a objevují se tady. Plnou kapitolu si jednou přečtete v knize, veškeré výnosy jdou rodině autora v Chile.
Příští díl: Kapitola 11: Německo. Za revolver dostanou hromadu bankovek a myslí si, že jsou boháči. Vystačí jim na jednu polévku.
Další kapitola e-mailem
Nechte si poslat pokračování
Kapitoly Memorias de un Refugiado vycházejí jednou za dva týdny. Napíšu vám, až vyjde další a občas přidám něco z Aysénu, kde ta kniha vznikla. Nic víc.
Nejvýš dva e-maily měsíčně. Odhlásíte se jedním klikem. Adresu nikomu nepředáváme, ochrana osobních údajů.